Výzva 115-1603

Plánování a příprava

Co běžet “z Hřenska” na Sněžku, tedy z nejnižšího bodu na nejvyšší? Kolik to tak může být kilometrů? Nápad, který mě napadl někdy po zlomenině nohy v roce 2021. Nejdřív jen jako představa na někdy v budoucnu. A pak postupně jako reálná věc, kterou jsem ale zatím nosil jen v hlavě a primárně v rámci uložených tras v mapy.cz. Další rok jsem na to málem i zapomněl. Impuls oprášit nápad se objevil až zase s letošním rokem, mimo jiné s mými 40. narozeninami a hledáním jak je oslavit...

Poběžím v létě. Dostatek času na přípravu, stálost počasí a krátká noc. Na konci ledna tedy začínám s rozvrhem tréninku na 6 měsíců s vrcholem cca v půlce července. Opatrně hledám ideální závody na postupné zkoušení. Keltské slůně, 60 km závod na okraji Prahy, 6 hod a 6. místo. Pak přišla pecka v podobě Rakovnické 100, kde za 12 hodin bylo 2. místo. To by šlo. A pak překvapivě i 4,8 km ve Stromovce v rámci Pražské štafety. A příprava měla vyvrcholit týdnem na chalupě, nicméně ten vrchol ideální nebyl…

Trasa

Začátek a konec byly vždy jasné. Nejnižší bod není v Hřensku, ale až na pravém břehu v místě, kde Labe vtéká do Německa, na stejné úrovni, kde silnice Hřensko-Schmilka překračuje hranici. A nejvyšší zas není na vrcholu Sněžky, který je v Polsku, ale kousek od něj na hranici, asi 4 m západně od kaple sv. Vavřince (tedy nikoliv např. u rozcestníku). A co to mezitím?

Měl jsem dohromady asi 10 variant… jen po turistických značkách; v kombinaci s naučnými stezkami; v kombinaci s cyklotrasami; přes další vrcholy (Luž a Jizera); přes Ještědský hřeben; přes Jizerky; mimo značky; po již existujících dálkových trasách. Varianty mají přibližně mezi 140 až 160 km, převýšení přes 4000 m+. Postupně jsem zpřesňoval a zjednodušoval zadání tak, aby cesta měla logiku a mohla být replikovatelná. Postupně jsem opustil další vrcholy (běžím z bodu A na bod B, zacházky neberu), cyklotrasy (moc asfaltu), naučné stezky (nejsou spravovány KČT a často nejsou ani pořádně značené), Ještědský hřeben (o fous delší a taky víc převýšení). A pak mě napadla ta šílenost. Vzhledem k tomu, že trasa se váže k bodům v rámci ČR, tak co to běžet jen uvnitř hranic? Najednou třeba vypadl celý Krkonošský hřeben, včetně úseku z Obřího sedla na Sněžku, ČTZ tam jde Polskem (a pokud už běžet přes hranice, tak potom by dávala logiku už jen úplně nejkratší trasa po tur. značkách a to i přes Německo, a např. by se neběželo přes Hřensko). Trasa se tak natáhla na 160 km, stouplo převýšení (Garmin nakonec změřili 5565 m+) a především se stala těžší ke konci přes Krkonoše, kdy se jde Harrachov - Dvoračky - Špindl - Výrovka - Pec - Sněžka. Tedy nahoru, dolů, nahoru, dolů, nahoru.



Současně tak ale trasa získala jasná a jednoduše definovaná pravidla: nejkratší trasou po turistických značkách bez překročení hranic.

1. pokus

Příprava na chalupě končila tragicky. Ke konci jsem cítil únavu a poslední den to vygradovalo střevními problémy, které mě poslali na den do postele, že jsem sotva dojel domů. Nicméně jsem doufal, že dalších 10 dní odpočinku mě dá zase dohromady. Hodinky ukazovaly při regeneračních bězích neuvěřitelné hodnoty “zhodnocení výkonu” (například -8), ale postupně jsem se zase cítil líp.

Plán byl vyrazit v pátek (21.7.) ráno a v sobotu dopoledne dorazit na Sněžku. Byl jsem domluven s tátou na podpoře. Takže doladit jednotlivé úseky, místa zastávek, co si kdy vzít, co do auta, jídlo, věci na převlečení, apod. Nakonec jsem se domluvil i s Martinou z práce, že mě doprovodí na 4. úseku z Oldřichovského sedla na Jizerku. Ve čtvrtek tedy příprava supportu, balení a včas jít spát. Ráno vyrážíme z chalupy tak, abychom byly před 10 hodinou na hranicích. Týdny předtím byly až 35° teploty, ale ve středu pršelo, takže se ochladilo a bylo cca 22°. V deset vyrážím na první úsek. Hned na začátku řeším problém, aplikace pro sledování v telefonu nechce chytit GPS signál. Řeším to za běhu asi půl hodiny. Další problém je, že je fakt furt teplo a zapomněl jsem si vzít s sebou solné tablety. Navíc v Jetřichovicích mi dochází voda (měl jsem 0,5 l Maurtenu a 0,5 l vody na 23 km), ale říkám si, že přes Pavlinino údolí to do Studéného, kde je zastávka, to už vydržím. Tam dobíhám trochu vyšťavenej, ale dle časového plánu. Další chyby se ale jen nabalují. Málo se napiju. A přes velké vedro beru zase stejné množství pití jako na začátku. Následuje první velký kopec na Studenec, kde na 2,5 km nastoupáte skoro 350 m. Docela supím a uprostřed mě berou i křeče do stehen. To brzo. Pak se sice trochu rozbíhám, ale začíná to být těžký. Hledám potoky pro osvěžení a do Mařenic na 48. km dobíhám dost unavenej a už s 20 min ztrátou na předpoklad. Aspoň se trochu poučím a na další, již snadnější úsek do Hrádku, beru víc vody.

Za Hrádkem následuje takovej nudnej úsek a mě se pomalu přestává chtít běžet. Ve stoupání za Horním Vítkovem jsem aspoň už za “půlkou”. A pak další chyba, nevzal jsem si čelovku, za světla jsem to měl ještě stihnout přes hřeben Špičáku na Oldřichovské sedlo, no nestihl. Za vrcholem Špičáku mě chytá tma, takže tam klopýtám za svitu mobilu. Bezva nápad, nejasná cesta motající se mezi stromama, skálama, nahoru a dolů a přes kořeny, schody, apod. Počítám každých 100 m. Kousek před sedlem potkám už Martinu, která mi jde naštěstí naproti s čelovkou. Na sedle čeká táta s jídlem. Pokouším se něco sníst, ale moc mi to nejde, dává se do mě brutální zima, trochu se oblíknu a ztěžka se rozbíhám už s Martinou do tmy a postupně se tak zas zahřeju. V Hejnicích lehce prší. Sice tam je teplo, ale tráva na cestách je mokrá a my taky, hlavně boty. Stoupání na Předěl už bolí. Před Jizerkou se sice objeví pověstné hvězdné nebe, ale taky zima, teplota klesá k nule. A to, že jsem blbě oblečen s promoklých botách se začíná projevovat, asi jsem nastydnul a každou chvilku musím na malou.

Na parkovišti Pod Bukovcem dorážím po 16:24 h. Sice jsem si vzal větrovku, ale jinak jsem oblečení nechal. Na zahřátí zkusil čaj, ale moc nepomohl. Klepající se zimou vyrážím dál, už zase sám. Na začátku se trochu rozbíhám, ale pak najednou konec. Nejde to, sotva se plazím. Je mi děsná zima a jak nedokážu běžet, tak se už nezahřeju. 7 km z kopce jdu 1:15 hodiny. Ve stoupání k Harrachovskému nádraží zkouším na chvilku usnout na pařezu. Nepomáhá. Na hranici Krkonoš, která je v Harrachově, přicházím totálně prokřehlý a unavený po 18:45 hodinách (tedy posledních 10 km mi trvalo přes 2 hodiny!). Volám tátovi ať mě vyzvedne, tohle nemá význam… 127 km / 18:49 hod / 3394 m+.

2. pokus

Na další pokus myšlenky hned samozřejmě nejsou, ale velmi rychle k němu směřují a tak ani ne po týdnu už určuju další datum. Říkám si, že přece ten půlrok přípravy nezahodím. 14 dní dám pauzu, pak 3 týdny intenzivního tréninku (z toho jeden v Alpách) a pak trochu ladění a jdu na to! Chybama se člověk učí a tak hned plánuju co změním. Určitě chci mít víc spoluběžců, aspoň na noční úseky a navíc noc v září už bude mnohem delší. Také měním rozvržení/délku úseků a jeden přidávám. A měním i strategii jídla. Obecně mám problém při běhu cokoliv pevného jíst, maximálně ovoce (banán, datle, apod.). Takže i na zastávkách volím strategii, že do sebe naliju energii z Maurtenu/Regeneru, banán se solí, voda, a valím dál.

Nakonec se ke mě přidávají Aleš, Martin a znovu Martina. S Alešem a Martinem se znám již dlouho, byly jsme několikrát v Alpách, včetně GGUT a Martina zas už ví do čeho jde. Aleš bude dělat support hned od začátku a od třetího úseku se k nám připojí Martina s Martinem. První dva úseky poběžím sám a pak už se vždy někdo přidá. Závěr z Pece chceme jít všichni společně.


Příprava v Alpách jde jak po másle, sice vzdálenostně lepší průměr, ale těch nastoupaných metrů je až až, a že se budou hodit. V pátek 22. září si s Alešem užíváme deštivého proběhnutí ve skalách Českého Švýcarska a pak jen vše připravit na sobotu. Vše raději několikrát kontroluju, poučen z minulých chyb. Bude chladněji, cca 16°, ale taky jsem lépe vybaven. Od kolegů z kanceláře jsem dostal merino triko i s potiskem loga výzvy. Navíc Anička (moje dcera) prohlásila, že když to neuběhnu, tak už nebudu moct dál běhat… lepší motivaci nepotřebujete. Tentokrát to musí vyjít.

1.úsek hranice - Jetřichovice / 0,0 - 19,0 km / 2:10 (2:10 hod)

Od břehu Labe vyrážím v 9:37. Běžím hodně zlehka, nikam se neženu a navíc běžím téměř po slepu. První a druhý úsek holt znám (nejenom po prvním pokusu) jak svý boty. I to přispívá k pohodě. A ani se moc nekochám okolními pískovci a kopci. A především je znát daleko nižší a příjemnější teplota na běh. Ke koupališti v Jetřichovicích, kde je tentokrát už první support přibíhám s 5 minutovým náskokem oproti 1. pokusu. Další změna je, že si chci udržet maximální plynulost běhu, to mě vyhovuje víc. Míň řeším třeba focení a na zastávkách si nesedám, jen rychle slupnu to co mám a běžím dál.

2. úsek Jetřichovice - U Jána / 19,0 - 41,9 km / 2:45 (4:55 hod)

Proběhnu chladným Pavlíniným údolím a začnu pomalu stoupat Na Studenec. Nahoře mám již 17 minut náskok, trochu nechápu. Pak přichází i malé zpestření, kdy přispěju k odznačování závodu 10L700, který se běžel před týdnem (postupně sundám 4 ks značení). Běží se strašně lehce a užívám si to. K druhému supportu před kótou maratonu přibíhám o 20 minut rychleji v čase 4:55. Rychlé pozdravení s ostatními, vyměnit láhve, napít se a s Alešem vyrážíme dál. Zkrácení úseků se zatím vyplácí, protože mi zásoby ve vestě vždy dojdou ideálně cca kilometr před koncem úseku.

3. U Jána - Hrádek nad Nisou / 41,9 - 65,7 km / 2:48 (7:43 hod)

Tenhle úsek je poměrně snadný a hodně běhavý. Z Mařenic stoupáme pod Hvozd a trochu se navzájem předháníme s cyklisty, kteří ale nakonec volí raději hledání hub. Postupně se rozloučíme s pískovcovými skálami, proběhneme pod Popovou skálou a při seběhu do Hrádku se kocháme již hřebenem Jizerek. V Hrádku už raději bereme do vest čelovky, protože tma nás chytne ještě před Albrechticemi a taky si beru návleky na ruce. Hlavně neprochladnout jako minule.

4. Hrádek nad Nisou - Albrechtice / 65,7 - 82,5 km / 2:22 (10:05 hod)

Snažíme si užívat krásný výhledy, jak zpět na Lužického hory, tak na Ještědský hřeben, běží se kolem větrných elektráren a před sebou vidíme zvedající se Jizerky, ale je to většinou po asfaltu. A pak část za Václavicemi je nepříjemná v tom, že polní cesta je zde asi minimálně využívaná, takže je zde vysoká tráva, kde se nedá moc běžet. Bavíme se o všem možném, abych se rozptýlil. Na vrcholu Vítkovské aleje už sice běžíme ve tmě, ale i vzhledem k tomu, že po silnici nikdo nejezdí, tak čelovky necháváme schované a dobíháme pohodlně do Albrechtic. Nálada je zatím usměvavá. Tam už si beru dlouhý triko a vestu proti větru, vytahuju čelovku a Aleše střídá Martina.

5. Albrechtice - Bilý potok / 82,6 - 103,0 km / 3:17 (13:22 hod)

Hřeben Špičáku, který mě minule tak trochu umlátil, překonáváme docela snadno, i když první nadávky už padají. V seběhu do Hejnic nás tentokrát nedoprovází déšť, ale dalece linoucí se zvuky zábavy na náměstí. Trochu padá rosa, a tak si dávám pozor, abych si zas nepromáčel boty. Stoupání Hejnicemi a Bílým potokem je nějaké úmorné a já už se těším na support. Ten je až v lese u silnice na Smědavu před začátkem stoupání na Předěl. Kluci si tam udělali pěkný bivak a vítají nás čajem. Já se opět přioblíkám, nasazuju dlouhé kalhoty, místo vesty beru bundu a raději i rukavice a nákrčník, jako kdybych očekával nahoře sníh. Zkouším kuskus s tuňákem, ale sním sotva lžíci.

na mostě v Hejnicích

6. Bílý potok - Harrachov / 103,0 - 125,7 km / 3:53 (17:15 hod)

Nabalenej vyrážím za Martinou na stoupání na Jizerský hřeben. Nějak mě tlačí břicho a do kopce to nejde. Nutím Martinu ať vypráví o cestě do Stockholmu, abych se trochu zabavil. Ten kopec na Předěl je nekonečný, ale nakonec jsme nahoře a snažíme se zase běžet. Dřevěné chodníky přes rašeliniště jsou tentokrát suché a tak nemusíme dávat pozor na každý krok, ale připadá mi to tentokrát nějaké dlouhé. V jednu chvíli nás vylekají podivné zvuky z lesa, než v nich poznáme volání jelenů. Proklopýtáme se přes Pytlácké kameny a Jelení stráň na asfaltku k Jizerce. Běžíme, sice pomalu, ale snažíme se držet plynulé tempo tak, abychom nemuseli přecházet do chůze. To mě povzbudí a na parkoviště Pod Bukovcem přicházíme zas v dobré náladě a hlavně, na to abychom se dostali do Harrachova ve stejném čase jako minule, máme 3 hodiny! Seběh podél Jizery vlastně kromě začátku moc seběh není, ale na rozdíl od minule jsem v pohodě a prakticky furt zvládáme běžet, i když Martině už se moc nechce, a tak se v závěru úseku obrací trochu role a já musím povzbuzovat ji. Ale i to pomáhá k rozptýlení. Na začátku Harrachova, těsně za hranicí mezi Jizerkama a Krkonošema v místech, kde jsem minule skončil, je další support.

support v Harrachově

7. Harrachov - Špindlerův mlýn/Sv. Petr / 125,5 - 145,7 km / 4:01 ( 21:16 hod)

S Martinem vyrážíme a pod dohledem “mamuta” začínáme desetikilometrové stoupání přes Ručičky a kolem Dvoraček pod Kotel. Není to ani tak prudké, ale "je především dlouhé a to tak dlouhé, že i kdyby bylo o polovinu kratší tak je furt dost dlouhé..." Před Dvoračkama se mi už nechce, ale naštěstí mě Martin pošťouchne ať vydržím, takže žádný zastavování. A vzápětí překonávám svůj letitý rekord ve vzdálenosti z 5BV 2014, kdy jsme s Tomášem Zdvihalem natočili 133 km. Za Dvoračkama to ale ještě furt stoupá, a když se konečně dostaneme přes Kotelní jámy, tak žádná úleva nenastává, neustále se to vlní a Mísečky se moc nepřibližují. Tenhle úsek je fakt peklo, tma už je dlouho a ještě mě čekají dva dlouhý kopce plus jeden krátký ve Špindlu. Sbíháme Vodovodní cestou do Špindlu a začíná už naštěstí svítat. V jeden moment kouknu na hodinky a trochu se vylekám, protože mi zbývá asi jen 5 % baterky, nabíjel jsem totiž jen chvilku v Albrechticích, pak už jsem na to zapomněl. Trochu přemýšlím, zda nezavolat Alešovi, ať mi jede naproti s powerbankou, ale nakonec to hodinky dají v pohodě až do Sv. Petra. Za to já mám problém s tím se tam dostat. Stoupáním Školní ulicí se doslova proplazím. Seběh pod Stoh k dalšímu supportu je už lepší, ale vím, že si tam budu muset chvíli odpočinout. Beru si teplou vestu a okamžitě si lehám na lavici, Aleš přese mě hodí spacák a stačím jen říct, ať mě za 10 minut probudí. Usnu hned. Probouzím se sám od sebe asi po 7 minutách, ale hned vím, že se cítím daleko svěžejší a pln optimismu. Banán, čaj, kola, regener, nechávám si vestu a hurá na další kopec.

8. Sv. Petr - Sněžka / 145,7 - 161,1 km / 4:03 (25:19:53 hod)

Zespodu, to nevypadá moc příznivě, Kozí hřbety jsou nahoře skryté v mracích. Stoupáním po Čertových schodek k Výrovce jsem předtím asi nikdy nešel. Krásné údolí, kde zurčí potůček a stromy okolo již dostávají podzimní nádech. Do toho opět zvuky jelenů. Ale co ten kopec?! Krpál, co nemá konce, už to bolí… Těsně pod hřebenem nás konečně začne hřát slunce a víme, že je už před námi jen poslední kopec. Ještě se pokocháme výhledem od Výrovky, kde mám přesně 150 km, a honem do Pece. Dolů to zas trochu běží. U lanovky se setkáváme opět s Martinou a Alešem. Teď už vím, že to dám. Jdeme všichni společně. Trochu si dělám srandu z Martina, jestli bude na vrcholu Sněžky opékat buřty, když s sebou tahá ty klacky (vzal si na to poslední stoupání hůlky), ale zpětně mu je závidím… V Růžovohorském sedle se i rozeběhnu, ale má to spíš parametry důchodce dobíhajícího tramvaj. Sněžka je zahalená v mraku a nechce se nám ukázat. Závěr už nechutná a trvá dlouho, ale s blížícím se koncem se zas rozejdu. Pod vrcholem mám malé překvapení v povzbuzujících rodičích.

Je neděle 24.9., skoro 11 hodin dopoledne a po 25 hodinách a necelých 20 minutách přicházím z nejnižšího bodu na ten nejvyšší bod ČR na Sněžce.

I když si pohrávám s myšlenkou jet dolů lanovkou, tak nakonec volím cestu po svých (přece jen kopce se “slézají”) a společný oběd na Růžohorkách, u kterého málem usnu. A dolů i ocením od Martina půjčené klacky.



Zpětně si myslím, že Výzva 115-1603 je přesně taková jaká má být. Dlouhá, těžká, a i přes absenci dalších vrcholů, zacházek na vyhlídky, apod., je dostatečně atraktivní, plná výhledů. A nedá Vám to zadarmo. Zvlášť konec stojí za to, když si v Krkonoších (Harrachov-Sněžka) dáte takový malý “skyrace”, tedy 35 km s převýšením 2100 m+/1100 m+.


Děkuju všem za fandění! Děkuju Alešovi, Martině a Martinovi za support a spoluběh/chůzi, bez nich bych to nedal. Děkuju rodičům a Lucce s Aničkou, že mě podporují v mých nápadech!

161,08 km | 25:19:53 | 9:26/km | 5565m+/4077m- | záznam strava.com

více info o výzvě na 115-1603.cz

Support: Martina Bauerová, Aleš Bernášek, Martin Fujak

Aleš, jhe, Martina, Martin

V čem jsem běžel a co jsem jedl:

boty: Salomon Ultra Glide 2 “zlatonky”
kalhoty+kraťasy+ponožky+rukavice+běžecká vesta: Kiprun
bunda+triko DR: Craft
merino triko KR: Lasting

hodinky: Garmin Forerunner 945 + HR pás Wahoo

Na úsecích jsem měl vždy s sebou: 0,5 l Maurten Drinkmix 320 + 0,5 l Isoplus drink; ovocné želé/ovocné pyré + gely Penco

Na support pointech jsem měl kombinaci: Maurten Drinkmix 160 nebo Regener drink + voda, cola, čaj, banány, datle...
+
dle potřeby: magnesium/x-ride shot Penco + solné tablety