Pico de Teide / od moře na vrchol a zpět

Pico de Teide od moře / nejdřív pásmo banánových plantáží, pak pásmo lesa, okraj kaldery, Pico Viejo a vrchol

Dívali jste se někdy na Matterhorn z Zermattu? 2700 m výškového rozdílu... A kolik je nejvyšší celkové převýšení, které jste běželi? Já mám 4900 m+ při 5 beskydských vrcholech 2014, ale tam to bylo rozdělený mezi asi 14 kopců a kdysi jsem na Bishorn (4153 m) šel v kuse 2500 m+...
Tak a teď si představte, že si válíte šunky na pláži a neustále Vám něco klepe na rameno. Ne není to prodavač zmrzliny, je to 3718 m jen nahoru. Sopka Pico de Teide - nejvyšší kopec Španělska, 7. ultraprominentní kopec Afriky a třetí nejvyšší sopka.
Málokde máte tu možnost, jít od moře souvisle nahoru až na tak vysoký vrchol a tady je...



Když jsme se rozhodli, že opět pojedeme na Tenerife, "výběh" na Teide byla jedna z priorit (moje). Začalo hledání jak to vlastně udělat, lze to vůbec, kudy, vede tam souvislá cesta od moře? Převýšení je jen jedna z překážek, další je i rozumná celková vzdálenost a pak taky voda, ale o tom později...
Pár minut hledání a na Teide vede "oficiální" trasa moře>vrchol>moře o délce 54 km a celkovém převýšení 3900 m+. Akorát je problém, že trasa 0-4-0 vede ze severního pobřeží a my jedeme na jihozápadní. Musím zavrhnout logisticky náročné varianty typu bus nebo auto (především kvůli času a zpáteční cestě) a zkouším nalézt trasu "od hotelu".

Po večerech koukám do map, zkouším, posunuju body trasy, studuju ortofotky, prohlížím heatmapy, zkouším vyhledat i trasy/běhy ostatních v této části, abych aspoň tušil, že se tamtudy lze dostat nahoru...

Bežecká heatmapa Tenerife / Strava

Nakonec trasu naplánuju a doufám, že nevběhnu například do oplocení pozemku, neprostupné cesty, kaktusů, apod. Další fází plánování je časový plán. Jak dlouho to můžu běžet? Od počátku uvažuju ne o tempu na km, ale o výškových metrech za hodinu. Chtěl bych se pohybovat někde kolem 540 m+/hod (tj. cca 9 m+/min). Na krátkých kopcích, které lze běhat se lze dostat i ke 30 m+/min, ale s tím, tady absolutně nemůžu počítat, především s ohledem na terén, postupně získávanou nadmořskou výšku, celkovou únavu apod... Jako bonus chci být nahoře na východ slunce, takže start vychází kolem 11:30 a časový plán kolem 7 hod nahoru a 4 hodiny dolů...

Kráter Pico Viejo o průměru 800 m

Zkoušky:
Naplánoval jsem si dva krátké průzkumy trasy. První byla hned úvodní část po silnici, abych měl představu co mě čeká na začátku. Druhá byla v horní části trasy, kdy jsem si vyběhl 1100 m+ na Pico Viejo (3135 m), menší sestru Teide, kde mi šlo především o možnost průstupu lávovým polem po neznačené cestě. To byla dobrá zkušenost, hlavně s ohledem na možnosti navigace čistě podle hodinek a taky o tom jaké je to v sopečném písku (po seběhu ho máte plné boty)...

Na vrcholu Pico Viejo (3134 m) s Teide za zády

Část první: asfalt
Zatímco v hotelu končí večerní párty, já proklouzávám skrz recepci do noci. Na zádech narvanou vestu celkem 2 l vody, jídlem (gely a flajacky), druhým tričkem s dlouhým rukávem, větrovkou (nakonec volím tu bez kapuce), rukavicemi, šátkem a náhradními ponožkami. Zadní kapsu trenek mám narvanou datlemi. V ruce banán a mířím na pláž. Poslední srovnání věcí, protažení, korekce výškoměru na 0 m a v 23:17 jdu na to. Pláž jen přejdu, protože co fakt nechci, je mít hned plný boty písku. A pak už běžím... Prvních 11 km je po asfaltu, nejdřív mezi banánovými plantážemi, pak podběhnu dálnici a dobíhám do města Guía de Isora, odkud se cesta už pořádně zvedá. V další vesnici by měla být kašna, dost na to spoléhám, takže se nijak nebráním upíjení ze softflasky. Přes Aripe a Chirche je silnička už pěkně prudká a přicházím ke studni, akorát mi nikdo neřekl, že si mám vzít vlastní kohoutek, z tohodle nic nepoteče... OK, začíná šetřící režim! Docházím na konec asfaltu, jsem v 1040 m, 12 km a čas 1:40 hod od pláže.

Část druhá: pěšina?
Týhle části jsem se bál. 10 km územím, kde nemám zaručenou cestu. Hned na začátku přebíhám o 150 m odbočku a uvědomuju si, že budu asi víc koukat na navigaci na hodinkách než na hvězdy. A hned za chvilku ve mě zatrne, koukám z 10 cm na kovovou bránu, kterou se mi fakt přelejzat nechce, nevím komu běžím po soukromé cestě a jak bude reagovat. Rozhlížím se a zjišťuju, že další cesta vede naštěstí vpravo podél plotu... Objevuju kamennou pěšinu, po který bych měl jít, ale držet se jí je dost obtížné. Motám se po rádoby cestě, a do toho někde dole začne štěkat pes a furt čekám, že na mě někdo začne křičet co tam dělám...
Po chvilce se dostanu na širokou cestu, ale moc se běžet nedá, šotolina pod botama klouže, takže nic moc. Najednou je přede mnou auto, naštěstí v něm nikdo není a před ním závora, kterou lze obejít. Furt se bojím, že vlezu někomu na verandu, nebo že tam někdo bude hlídat svoje políčko. Okolo jsou občas cedule, které asi říkají něco o soukromém pozemku. Najednou koukám, že jsem dle hodinek trochu mimo trasu, vracím se na nejbližší křižovatku a vydávám se druhou cestou, ale po chvilce vidím, že jsem zase mimo, tentokrát z druhé strany. Vracím se. "Mojí" trasu nevidím, ale má jít přímo nahoru, prostupuju tedy křovisky a za chvíli vidím zbytky cesty. Tohle se mi stane ještě asi 3x. Cesta je různě zarostlá, občas mizí, ale jde to. Stoupám poměrně dobře a občas lze i popoběhnout. Za 2:30 hod od pláže jsem v 1500 m a za sebou 15 km. Dostávám se do pásma lesa. Pěšina je pořád dost tragická, asi tu kdysi vedla nějaká turistická trasa (nyní už značená není), ale dlouho tu nikdo nešel. Prodírám se přes kytky a keře, přelézám stromy a abych se neztratil, tak furt čumím do navigace, jestli se držím té cesty. Je fakt, že každé ustoupení stranou je překvapivě hned vidět, takže děkuju přesnosti trasy vs skutečnost i přesnosti hodinek...
Doklopýtám se na okraj kaldery Las Cañadas na horní úrovni lesa a začátek lávového pole. Jsem ve 2000 m a přede mnou se zjeví ohromný stín Pico Viejo. Ta je 1000 m nade mnou a Teide je pak dalších 700 m výš, jsem za polovinou výstupu. Trochu se motám přes začátek lávového pole a dostávám se na značenou cestu, po které lze i běžet. Za chvilku jsem na parkovišti u silnice, která vede přes kalderu. Tam si dávám 5 min. oraz, snažím se najíst, třídím odpadky do košů, beru šátek na krk a vyrážím přes lávové pole... Mám za sebou 19,5 km/2090 m a jsem tu za 3:45 od pláže, což je o 15 minut rychleji oproti plánu.

výstupový hřeben se zarostlou cestou, foceno při sestupu (výška 1650 m)

Část třetí: lávová pole a písek
Jestliže předchozí část byla obtížná navigačně, tak tahle část je obtížná technicky. Lávové pole má  ostré kameny a o rovnosti povrchu se nedá mluvit vůbec. A když tohle skončí přijde lávovej písek... Tady si znovu potvrzuji volbu bot Inov8 RaceUltra 290, moje boty jsou dokonce z výprodeje vzorků, takže už letitej, ale tady se v nich běží parádně, ostrý kameny necítím a vysoká obsázka mě chrání při neustálém okopávání. Začátek není sice nijak prudký a občas máte pod nohama trochu světlejší ošlapanou lávu, ta ale každou chvilku záhadně mizí a vy tak klopýtáte přes kameny. Na souvislejší běh to tu fakt není a to ani ve dne, kde je o kus lepší orientace... V momentě, kdy přejdu lávové pole, tak začne písek a do toho se cesta pořádně zvedne, každej krok děláte skoro dvakrát. A to na 2,5 km nastoupáte 700 m až do 3050 m. Tam se začne obíhat kráter Pico Viejo a lze zase trochu běžet, cesta jde po vrstevnici a pak i klesá do sedla mezi Viejo a Teide. Tam si dávám zase oraz, především proto, abych se oblékl, druhé tričko s dlouhým rukávem, bundu a rukavice. Díky větru je už docela zima. Přesně po 6 hodinách mám v nohách 25 km.  Nahoru mi chybí ještě 700 m a 3,5 km. Vím, že to za hodinu nedám.

Pico Viejo od parkoviště, cesta vede prostředkem lávového pole, pak jde po levém okraji tmavého pole a pak obchází kráter zprava...

inov8 RaceUltra 290 ve svém živlu
(tyhle dvě fotky jsou z výstupu na Pico Viejo, který byl stejnou cestou)

Část čtvrtá: Teide
Začátek ze sedla je ale snový. Lze krásně běžet po tvrdé pistě, která je nasvícená měsícem. Bohužel to ani ne po kilometru končí a přichází kamenné pole, kde občas lezete jak kamzík a opět je nutné víc hlídat cestu. Nakonec se, ale doplazím do 3500 m, kde začíná obíhání vrcholového kužele Teide k horní stanici lanovky, odkud začíná závěrečný úsek. U lanovky už vypínám čelovku a dostávám se na vyskládaný chodník na vrchol. Cestou k vrcholu předcházím asi 20 turistů, kteří pravděpodobně stoupají z chaty Alta Vista z výšky 3250 m z opačné strany kopce.
Kousek pod vrcholem poprvé zavane sirný výpar. Na vrchol (3718 m) se dostávám po 7:42 hodinovém výstupu z pláže asi 3 minuty před východem slunce. Stojím na vrcholovém kameni, rozhlížím se kolem a díky tomu jsem najednou plný energie. Vidím okolní ostrovy vykukovat z mraků, které se poměrně stabilně drží mezi 1000 a 1500 m a užívám si to.
Ostatní jsou nahoře v dlouhých kalhotách, v péřovkách, čepicích, takže jsem trochu za exota s holejma kolenama a malou běžeckou vestou. Udělám pár fotek, něco zakousnu, a mažu zase dolů, tolik teplo mi zas není.

Vrchol / stín Teide na okolních mracích, délka stínu může být až 200 km

 

Vrchol Pico de Teide, vpravo jsou vidět sirné výpary

Část pátá: dolů se sluncem v zádech
Pomalu sbíhám dolů, občas udělám fotku neustále se proměňujícího nasvětlení kaldery a okolních kopců. Teď už znám celou cestu, takže navigace je snadná a je hlavně vidět. Proběhnu kolem Viejo a dlouhými kroky kloužu lávovým pískem. Po chvilce ho mám samozřejmě plné boty. Začínám pomalu pociťovat nedostatek vody. Jak piju málo, aby mi co nejdýl vydržela, mám chvíle kdy mám totální sucho v puse. Už piju jen z litrového vaku a tuším, že už v něm také moc není. Problém je to, že přes suchá ústa se blbě dostává něco do žaludku, takže kromě zdlouhavého přežvykování datlí toho také moc nejím. Před lávovým polem začínám přemýšlet, zda nezměnit část trasy dolů pod silnicí. Tu která je navigačně náročná a kde se bojím, že by si zarostlá cesta mohla vyžádat pár pádů...
Překlopýtám přes lávu a těším se na parkoviště, kde si vysypu boty, očistím nohy a vyměním ponožky. Sundám bundu a nechám si jen jedno tričko, protože slunce už pěkně peče. Koukám do mapy jak tedy dál. Jako druhá možnost se nabízí téměř o 4 km delší trasa, která ale vede po značené cestě. S pohledem na ošlehaná kolena z ranního prodírání a okopané kotníky z právě proběhnutého lávového pole, se vidina normální cesty jeví lákavě. Značené cesty v této výšce jsou pěšinky z obou stran vymezené kameny, po kterých je radost chodit i běžet. Proto nakonec volím tuto cestu s vidinou, že třeba bude nakonec i rychlejší, byť delší.

Nasvícená kaldera Las Cañadas

Tvrdá písečná pista

Část šestá: žízeň a překážková dráha
Po vyběhnutí z parkoviště mám v nohách 37 km a jsem 10:20 hodin na cestě. Současně s posledním hltem vody rozkoušu s námahou tři datle a jsem na suchu. Běžím podél Hadinců Teidských a nejdřív se musím vyplazit opět trochu nahoru do malého sedla na okraji kaldery. Běžím po široké cestě, která se dolů mění v krásnou pěšinu, pak se napojuji znovu na širokou cestu lesem. Cesta rychle ubíhá a já si řikám, jak jsem dobře zvolil. Volám tak Lucce, která už čeká s Aničkou na pláží, jak to jde, a že už to teď půjde rychle dolů. S ukončením telefonu mě ale přechází sranda, sice jsem se správně zpět napojil na značenou pěšinu, ale něco tu nehraje. Tady dlouuuho nikdo nešel! Tady totiž moc ani jít nejde! Pešina je obdobně zarostlá jako ta noční nahoru a do toho se přidávají popadané stromy, které lze občas přelézt, občas podlézt, občas je nutné je oblézt. A navíc je cesta tu a tam buď zavalená, nebo utržená sesuvem. Do toho samozřejmě nejde jenom dolů nebo po vrstevnici, ale různě se motá nahoru a dolů svahem rokle, kterou musím překonat. Chce se mi skoro brečet, protože přesně tomu, čemu jsem se chtěl vyhnout tohle je a ještě krát dva. Kolena má rozedřený do krve a navíc jedním trefím kmen. Když se konečně vyhrabu z rokle, nikam nespadnu a nic nespadne na mě, tak lze trochu popoběhnout. Kolem cesty je míň vegetace. Co je překvapivý, že značení, jak na kamenech, tak cedule po určitých úsecích jsou jako kdyby je tam včera instalovali. Nebýt cesta zarostlá, tak je to parádní trail. Sbíhám další serpentiny a už vidím, jak mě na protější straně čeká ještě další stoupání. To ale nejdřív musím překonat vyschlé řečiště, kde řeka s sebou vzala cestu 20 m na obě strany. Stoupání nakonec dokonce polovyběhnu a dostanu se na hřeben, ze kterého je vidět protější stráň, kterou se někde klikatí výstupová cestou. V krku mám úplně vyschlo a pochvaluju si solný tablety Saltstick, který mě chrání před mými oblíbenými křečemi.
A najednou jako mávnutím kouzelného proutku, se od dalšího ukazatele objevuje "umetená" široká pěšina. Do vesnice Chirche a tedy k vodě je to ještě 5 km. Poslední vodu jsem měl před hodinou a půl a v puse mám totálně vyschlo. Po pěšině je zas najednou radost běžet, počítám metry za jak dlouho se můžu těšit na vodu a hypnotizuju blížící domy. Nakonec probíhám kolem malých vinic a napojuju se kousek nad vesnicí na původní trasu.

Tady někde vede cesta

poslední stoupání

Část sedmá: voda, běh a moře
Dobíhám do Chirche a kochám se nádhernými starými domy, upraveným prostranstvím kolem kostela, novostavbou komunitního centra. Vbíhám do hospody a pozdravím, ale za barem nikdo. Před barem čtyři chlápci co na mě jen kouknou a dál pokračují v hovoru. Barman nikde. Čekám a doufám, že je na mě dostatečně vidět, že potřebuju něco k pití, ale asi ne. Vím, že o kus níž je další bar a tak mávnu rukou a běžím dál. V dalším baru hned objednávám kolu a 1,5 vody. Kolu téměř exuju, půl litru vypiju na místě a litr rozlívám do softflasek. Pozdravím se s místním psem a vyrážím na posledních 10 km. Je to z kopce a po silnici, takže lze běžet. Jediná nepříjemnost na zbytku cesty je, že mě bodne vosa do hlavy, ale za chvíli o tom naštěstí nevím. Když už je pláž na dohled jsem opět na suchu. Probíhám kolem hotelů a sbíhám na pláž. Po 13:41 hodinách, 60 km a 4000 m převýšení stojím opět na černém písku pláže Playa La Arena a čekám až ke mě přiteče vlna. Sen se splnil...

60,25 km | 4000 m+ | 13 hod 42 min | 13:38 min/km | 4,4 km/hod
Strava aktivita a mapa zde.

Dovětek:
Nebylo to nejdelší, nebylo to nejvyšší celkový převýšení, vůbec ne nejrychlejší, ale ten zážitek stát na kopci a vědět, že jste ho celý vyšli a projít přitom přes několik různorodých pásem je neskutečný!
Ale kdybyste to chtěli udělat taky, udělejte cokoliv, abyste šli po trase 0-4-0.
A jinak o kus větší souvislé převýšení je v Evropě asi jen v Chamonix, kdy na vrchol Mont Blancu koukáte 3772 m vysoko, ale není to od moře celá výška kopce.

Děkuju Lucce a Aničce za podporu, a že mě pustily!

Relive 'Pico de Teide from the sea to the summit and back'